Za celého půl roku jsme se dokázali dohodnout jen na tom, že prodloužený červencový víkend bychom mohli strávit ve Znojmě. Po několika měsících planého tlachání jsem se proto v polovině června konečně pustila do hledání vhodného ubytování. Jenže, nějak mi nebylo nic dost dobré, dokonce ani penzion, který mi doporučila kamarádka. "A musí to být právě Znojmo? Co třeba Mikulov?" postrčil mě přítel do dalšího pátrání. Nakonec jsem obeslala tři hotely. Dva byly obsazené, ten třetí nabízel volný pokoj až od neděle. Co včíl? Prospíme sobotu a vyrazíme až v neděli? Předpověď počasí byla víc než optimistická, a tak nakonec zvítězil dobrodružný duch nad lenivým - objevila jsem ubytování na hradě Svojanov.
Na noc na hradě jsem se těšila víc, než na cokoliv jiného. Romantika se mnou cloumala tak, že jsem si ani nevšimla, jak se mi pěkně připaluje ruka rádoby elegantně vyložená z okénka auta. Když jsme navečer dorazili na Svojanov, byli jsme docela překvapeni, jak je velký. Pokoje pro hosty jsou v empírové části a ten náš byl moc pěkný, s vyhlídkou do hradního příkopu s dvoumetrovými kopřivami a kozím výběhem. To není stížnost, tento drobný handicap byl vyvážený vlastní koupelnou. A kozy, ty byly úžasné - mlsné, ale hvězdy každým coulem :-) Hrad má údajně nejvíc strašidel ze všech českých hradů, bohužel (bohudík?) jsme se s žádným nepotkali, protože o půlnoci jsme už dávno spali :-) Na hradě se po celý víkend hrálo divadlo, a tak jsme kromě prohlídky, s průvodcem i bez, shlédli několik kousků v podání šemířského sdružení Balestra. A před hradní bránou stojí stánek, kde dělají báječný trdelník, jehož rozměry výrazně přesahují ty, které známe z Prahy.
Abychom při přejezdu ze Svojanova do Mikulova netrpěli nedostatkem kulturních zážitků, naplánovala jsem návštěvu hradu Bouzov. Překvapivě se plán nesetkal s bouřlivým přijetím, ale pole hrachu, které jsme cestou míjeli (a na kterém jsme se trošičku napásli), lehce napravilo dojem ještě dřív, než se nad lesem objevily střechy hradu. Docela se mi pak ulevilo, protože hrad předčil nevyřčené očekávání - je to totiž hrad pohádkový :-) V podhradí jsme se ještě zastavili v zajímavém historickém areálu. Na první pohled zaujme trójský kůň, který je svou velikostí nepřehlédnutelný a z jehož útrob je pěkný výhled na hrad. Další atrakcí jsou středověké zbraně, zejména z arzenálu husitských vojsk. Kromě zasvěceného výkladu místní střelmistr též předvádí zbraně v akci. Jako správný fotograf jsem se pokusila výstřel zdokumentovat. Kdo fotíte, asi víte, že to není nic snadného a že bez potřebné přípravy je to vlastně nemožné, asi jako když si podáte jeden sloupek sportky a očekáváte výhru jackpotu. První dva výstřely z píšťaly a hákovnice jsem nestihla a před třetím mě lehce vylekalo upozornění, aby rodiče zakryli uši malým dětem. Než jsem se rozmyslela, jestli si mám zakrýt ucho, na které po prasknutí bubínku slyším doslova všechno, nebo jestli to vydržím, střelmistr vypálil z houfnice. Ucho jsem si bohužel zakrýt nestihla, ale foťák jsem naštěstí neupustila. A dokonce jsem ani neupadla, i když moc nechybělo... Nepamatuju se, že bych kdy slyšela takovou ránu. A tak mým jediným zadostiučiněním byl výstřel z kuše na terč - trefila jsem divočáka do zadnice :-)
V pondělí jsme se vypravili do Lednice. Po nezbytném kroužení městem, jehož jediným cílem bylo nalezení volného místa k zaparkování, jsme stanuli na škvárovém hřišti místního Sokola, naštěstí hned za zdí zámeckého parku. Předpokádám, že krásy tohoto místa jsou všeobecně známé, tak snad jen aktuální informace - zámek se převléká do nového kabátu, je proto z větší části pod lešením. Prohlídku jsme si tentokrát odpustili, hlavně proto abychom stihli představení dravců. Zhruba hodinu a půl dlouhý program je rozdělený na dvě části. V kratší jsou postupně představení všichni přítomní denní a noční dravci, ve druhé části se předvádějí dravci v akci. Ale abyste si nemysleli, že uvidíte káně, poštolku, sokola a hotovo... Kromě těch běžných a nám známých ptáků jsou k vidění i orli skalní a bělohlaví, supi, luňáci, dřemlíci a jako humorné zpestření karančo jižní. Předvádí se lov kořisti, např. lišky, zajíce nebo kuny. Ochránce přírody, kterým se již jistě vaří krev, musím uklidnit, že lovená zvířata jsou již dávno na pravdě boží a kořist představuje jen jejich vycpaná kožešina s kouskem masa, co by úlovkem. I když, v jednu chvíli se na nedaleké louce objevila srnka... Všichni ptáci jsou nádherní a v kondici. Kořist tažena navijákem přes otočné body se snažila svému osudu vzdorovat, pokaždé však byla dostižena.
Vystoupení má z mého pohledu dva vrcholy - jedním z nich je karančo jižní. Exoticky znějící jméno odkazuje na exotický původ - Jižní Amerika. Pták je to chytrý - létá jen když není zbytí a kořist krade. Pamatuje si, že sokolník nosívá kořist v brašně, proto za ním běhá jako pejsek. Pokud ho sokolník vypustí z ruky, obratně seskočí a pro jistotu se schová v noře, snad aby jej napřístě ničím podobným nikdo neotravoval.
Druhým vrcholem je sup. Ten se zajímavě předvedl už na začátku, kdy se scházeli diváci. Všichni ptáci seděli na svých místech, orel se občas snažil odletět, ale sup dělal mrtvého ptáka. Ležel na zemi a vypadal tak neživě, že jsem si říkala, jestli se s ním fakt něco nestalo... A s tímhle supem, vlastně supí dámou, sokolníci předváděli přelet nad hlavami diváků. Nebojte, sokolník nesedí supovi na zádech, jako v Pohádkách Tisíce a jedné noci. Sokolník čeká na tribuně s kořistí, sup majestátně propluje těsně nad diváky a usadí se mu na ruku. Je to úžasný zážitek.
Na Mikulov samotný moc času nezbylo. Dobře jsme povečeřeli v hotelu Templ a při večerní procházce po zámku jsme se na chvíli vmísili mezi návštěvníky koncertu, který se na zámku konal a měl právě přestávku. Ráno jsme se ještě vrátili pro pár fotek a pak už hajdy do Prahy.
Žádné komentáře:
Okomentovat