Vranov nad Dyjí

Navzdory dvěma měsícům hledání, kam vyrazíme na prodloužený víkend, jsme 4. července neměli vybrané, natož zamluvené, nic. Vůbec nic. Z valné části za to mohla předpověď počasí - na jednu stranu velká vedra, na druhou bouřky. Bude tedy lepší někam vyrazit a riskovat bouřky, přívalové deště a kroupy nebo zůstaneme doma a každé ráno se rozhodneme, kam pojedeme? Pracovní povinnosti postrčily do hledáčku možných cílů Vranov na Dyjí. Jenže, tam na nás jistě čekají, až se rozhoupeme a laskavě přijedeme. Našla jsem 3 hotely a doufala, že se alespoň v jednom z nich najde jeden volný pokoj. A protože odvážnému štěstí přeje, v Zámeckém hotelu se uvolnil jeden pokoj na celé 4 dny. Paradoxně to byl první hotel, který jsem našla, ale poslední, do kterého jsem volala. A tak jsme se fofrem sbalili a vyrazili.

Liliovník tulipánokvětý

Na oběd jsme se zastavili v Moravských Budějovicích, ze zahrádky restaurace Grand byl pěkný výhled po celém náměstí, které křižovaly desítky cyklistů. Bez ohledu na věk a kila navíc se všichni navlíkli do cyklooblečků, které jsou dosti nemilosrdné, částečně se zamaskovali přilbami a brýlemi a vyrazili do světa. Ale rozpálená města vysávala jejich energii, a tak zahrádka pěkně hučela :) Kdo nestihl nabrat dost sil v restauraci, mohl relaxovat v nedalekém zámeckém parku.

V poslední zatáčce nad Vranovem je vyhlídka zamilovaných. Nedá se k ní přijít jinak než po frekventované a málo přehledné silnici, takže na romantickou procházku to není. Pokud člověk stihne včas zareagovat a zastavit při krajnici, riskuje, že ho přejede ten, kdo zastavovat nehodlá. Ale vyhlídka je to opravdu náramná - zámek vysoko na skále jako na dlani, pod ním Dyje, Vranov...

pohled na zámek Vranov nad Dyjí ode dveří našeho hotelu

Nemaje tiskárnu, cestu k hotelu jsem si velmi schematicky načmárala na papírek... bohužel z opačné strany, než ze které jsme přijeli. Naštěstí je Vranov celkem přehledný a hlavně hotel stojí přímo u cesty. Z rozhicovaného parkoviště, jehož teplotu hostinský sousedního lokálu ještě zvyšoval pečením čuníka, jsme vkročili na recepci, kde zřejmě skladovali led. Slečna recepční byla zjevně nová a s počítačem dosti bojovala. Z jejího nesrozumitelného brumlání byla srozumitelná jen jedna věta: "Už jsou modří." To tedy věru ano - od zimy modří. Vůbec nechápu, jak tam mohla celý den pracovat. Ale nakonec se vše podařilo a my se mohli ubytovat. U večeře jsme se snažili spřádat plány, kam vyrazíme příští den, ovšem porcička kuřecího na kari nás poněkud zaskočila. Jak asi vypadá dětská porce?? Štěstí, že jsme si přivezli pojistný rohlík.

Hardegg

Druhý den jsme vyrazili na hrad Hardegg do Rakous. Podle mapy jsme si to namířili na nejbližší silnici, která vedla přes hranice. Za Šafovem jsme se odvážně odpoutali z hlavní a po solidní okresce dorazili do městečka Landau. Když už krajinu nehyzdí ostnatý drát, je těžké rozpoznat, kudy přesně vede hranice. Pole pšenice střídá kukuřice, kukuřici oves, občas les a mezitím roztroušené vesničky, které se od našich liší jen tím, že fasády všech domků jsou udržované, u každého něco kvete, skoro nikde nejsou ploty a vůbec nikde nejsou polorozpadlé stodoly se zprohýbanými střechami. Hardegg je středověký hrad, který dříve střežil zemskou hranici. Dnes láká krásným výhledem na Dyji a expozicí Maxmiliána Mexického. Paní pokladní mluvila pěkně česky, i když si posteskla, že už to není, co to bývalo. V pátek si ale češtinu jistě procvičila dostatečně. První rakušáci dorazili až odpoledne, zrovna když jsme byli na odchodu. Cestou zpět jsme se na kratičko zastavili u barokního zámku Riegersburg. Protože jedna památka denně je prý tak akorát, jen jsme si ho vyfotili a pokračovali zpět do Čech. K návratu jsme si vybrali jinou cestu, vedla také do Šafova, ale jinudy a byla nezapomenutelná. Těsně před hraniční cedulí se lvy a orlicemi stála pod fešnou hrušní čistě nabílená boží muka a proti nim nepřehlédnutelná a hlavně nepřečuchnutelná hromada hnoje. Solidní asfaltka se proměnila v klasickou vytlučenou polňačku, na které bych se bála i o kolo, ale naštěstí to bylo jen pár metrů.

interiér řopíku

Původně jsme měli v plánu stavit se ještě na Bítově, ale těsně před Vranovem jsme si všimli evidentně udržovaného řopíku, a tak jsme k němu zamířili. V okolí Vranova vedla linie opevnění, ze dvou zachovalých řopíků tu vytvořili malé muzeum, dva další doplňovaly kulisu. Řopík s vyhlídkou na cestu byl určen pro čtyřčlennou posádku a byl zařízen prvorepublikovým vybavením. Protože jsem poněkud škodolibá, nadchl mě periskop a představa, že bychom z paintbolové pistole ostřelovali cyklisty supící v úmorném vedru ku Vranovu. No dobře, není to ode mne pěkné, ale ten řopík opravdu není ze silnice vidět. Asi o 100 metrů dále na kraji lesa je další, o málo větší řopík pro 6 vojáků s poválečnou výzbrojí. Vůbec jsem netušila, že až do listopadu 89 je armáda aktivně využívala. Průvodkyněmi byla v obou případech mladá děvčata, všechno měly pěkně naučené, žádná otázka je nezaskočila. Jen by mě zajímalo, jestli by ty samopaly, jejichž označení tak suveréně používaly, dokázaly rozeznat i kdyby nevisely na zdi, ale ležely na kupě jiných zbraní.

Na večeři jsme se vypravili do sousedního lokálu. O poznání méně nóbl, o poznání více útulnější, kuřáci jen na zahrádce a flákota za slušnou cenu připravená v přijatelném čase. Uprostřed jídla nás překvapil kuchař, který se přišel ujistit, že jestli je to k jídlu. Bylo a moc nám chutnalo :) Ještě než jsme vyrazili na večeři, přehnala se nad Vranovem pěkná bouřka s lijákem a když jsme se šli po jídle projít, nad řekou se už válela mlha.

V sobotu po poledni jsme si vyšlápli na vranovský zámek. Přímo od hotelu vede Komenského stezka, cesta vede skoro výhradně do kopce a celkem by mě zajímalo, jak se Komenskému v tom dlouhém hábitu asi šlo. Za branou se přejde po mostku nad zahradami na první nádvoří, kde je kromě pokladny i vinárna. K zakoupené vstupence jsme dostali ceduličku na ochutávku vínka. A protože bylo dobré, koupili jsme si něco na večer. Zámek je krásný a doslova v obležení turistů, prohlídky chodily po 10 minutách. Kromě Sálu předků, který je v té oválné budově tvořící jednu z dominant zámku, jsou pokoje většinou docela malé, ale pěkně zařízené. Ledva jsme se vrátili zpět, přihnala se zase bouřka s pořádným větrem a lijákem, a tak nám nezbylo, než pozorovat vlaštovky pod střechou protějšího stavení. Na Bítov jsme proto dorazili pozdě, poslední prohlídku jsme nestihli, ale prošli jsme celý areál, poseděli na nádvoří a bylo tam příjemně. Cestou zpět jsme se ještě zastavili na Cornštějně, ale zamčená mříž dávala všem na srozuměnou, že dneska už je po programu.

Cornštejn

V neděli na zpáteční cestě jsme se chtěli podívat na přehradu a doufali, že přejedeme po hrázi a budeme moct pokračovat dál, ale když se nás snažili přimět, abychom nechali auto na parkovišti a na přehradu se šli podívat pěšky, udělali jsme čelem vzad. Cestou jsme se zastavili v Telči, abychom se pokochali jejich pověstným náměstím. Když už jsme byli celí utahaní, usadili jsme se v zámecké zahradě. Na řemeslnickém jarmarku, který obsadil všechna nádvoří, jsme si koupili trdelník a rakytníkový džus a udělali si malou siestu. Když uvážím, že ve středu večer jsme nevěděli, jestli vůbec někam vyrazíme, tak jsme si to docela pěkně užili :)

Telč