Vyrostla jsem u vojenského letiště a na rozdíl od většiny našich sousedů mě letadla vždy fascinovala. Svůj obdiv k burácejícím obludám jsem však nikdy nedokázala přetavit v bezchybné rozpoznání jednotlivých strojů. S jistotou dokážu odlišit jen vojenskou stíhačku od dopravního letadla. Pro mě jsou letadla jako obrazy, buď se mi líbí nebo ne. Na rozdíl od obrazů, letadla se mi líbí skoro všechna.
Stejně tak mě fascinují kondenzační stopy na nebi a všechno, co s nimi neviditelné vzdušné proudy dokážou provést. Někdy nebe vypadá stejně jako kdysi moje výkresy z deskriptivy nebo by se z něj dalo věštit jako z čar na dlani, jindy stopy neúprosně mizí a nebe je krásně modré. Moje hlava věčně zalomená směrem k nebi, která bývala terčem lehkého posměchu mých přátel, se postupně stala mojí součástí. Někdy závidím těm, kteří někam letí a jindy jsem v pokušení vyrazit alespoň na chvíli na letiště sledovat cvrkot. A samozřejmě jsem ráda, když můžu někam letět. Kdysi dávno jsem na dovolenou letěla v den svých narozenin a protože v nejmenované letecké společnosti, se kterou jsem letěla, pracovala moje kamarádka, dostala jsem jako dárek pozvání do kokpitu. Je tam málo místa, plno budíků a krásný výhled, na který ale piloti nemají moc čas.
Před pár měsíci se v Praze objevil iPilot. Tak dlouho jsem přemýšlela, pochopitelně nahlas, že bych tam chtěla, měla nebo mohla zajít, až mi dal přítel k narozeninám poukaz na 15 minut na trenažéru Airbusu A320. Málokde letí čas tak rychle. I když jsem poctivě shlédla všechna doporučená videa a instruktor na sedadle druhého pilota obstaral většinu potřebných úkonů, přesto čas nestačil. 15 minut je doba tak akorát na jeden okruh kolem letiště. Protože jsem byla několikrát na Gibraltaru, kde ranvej křižuje místní hlavní tepnu, byla moje volba jasná. Stačila malá chvíle, motory na plný tah, přitáhnout joystick (ano, jako ve stíhačce) a už jsem se vznášela nad mořem. 4x točit doprava - ne moc zprudka, aby cestující zbytečně neblinkali :) a ranvej byla na dohled. Přistání se mi zrovna nevyvedlo - na poslední chvíli jsem měla dojem, že klesám moc zprudka a zbytečně jsem přitáhla. Tím pádem jsem třískla milým Airbusem doprostřed dráhy, což by ve skutečnosti nikdo neudělal, ale na druhý oblet už nebyl čas. Můj instruktor zručně dobrzdil, abychom se nevykoupali v moři a pak mě utěšil, že prý bych nás nezabila a podvozek že by to také vydržel. To se mi ulevilo, příště to bude určitě lepší :)
Žádné komentáře:
Okomentovat