Ovšem, když jsme zaparkovaly u lanovky v Liberci, bylo jasné, že vyrazit do města bez deštníku by nebylo dobře. Než jsme prokličkovaly libereckými ulicemi směrem, kde jsme tušily náměstí s novorenesanční radnicí, přidalo se k nám drobné mrholení. A než jsme se pokochaly krásným radničním schodištěm, už docela pěkně pršelo. Pokusily jsme se uchýlit do blízké kavárny, ale bylo tam tak nakouřeno, že ani nebylo poznat, jestli je ještě nějaký stolek volný. Nakonec jsme došly k místnímu nákupnímu centru, kam jsme původně vůbec jít nechtěly. Cestou jsem pochopila, jak Opršalové ke jménu přišli - jeden deštník je pro dvě ženské prostě málo. U kafíčka jsme trochu oschly a protože venku vesele pršelo dál, nezbylo nám, než prozkoumat nákupní centrum, abychom zjistily, že v obchodech stejných jmen mají úplně jiné zboží, než u nás. No tohle!
Raději jsme se proto vrátily k autu a vydaly se na Ještěd. V mailu z hotelu byla cesta pěkně popsaná, taky na mapě bylo všechno jasné, jenže ... Cesta na rozcestí Na Výpřeži se zdála být nekonečná a minimálně dvakrát jsme si myslely, že budeme každou chvíli v Hamru na Jezeře. On se totiž Ještěd stydlivě schovával v mracích, takže orientačních bodů moc k dispozici nebylo. Ovšem naší skepsi navzdory jsme našly správnou odbočku i rozcestí u chaty Ještědka, kde nás ale zarazila červená na místním semaforu - signalizovala totiž také obsazené parkoviště u hotelu... Pomyšlení, že potáhneme tašky do kopce, naštěstí zaplašila slečna z hotelové recepce - prý se pro nás místečko najde. Kamarádku sice představa, že se bude motat na malém parkovišti s velkým autem, moc nenadchla, ale nakonec sebrala odvahu a vyrazily jsme. Asi v polovině cesty jsme vjely do mlhy, která postupně houstla, k tomu ta úzká silnice a z jedné strany sráz, z druhé skála... No řeknu vám, posledních 400 metrů bylo zatraceně dlouhých. Ale konečně jsme byly nahoře, škoda jen, že mraky byly tak nízko, že nebylo nic vidět. Ani hotel.
Doklopýtaly jsme na recepci a po nutných formalitách i na pokoj, abychom honem vytáhly nějaké suché a možná i teplé oblečení. Škoda, že kamarádka si svetr, bundu i rifle nechala v autě. Když se mě snažila přesvědčit, že si potřebuje zaběhnout do auta, ať jdu s ní, nejdřív mě vůbec nenapadlo, že to myslí vážně. Ale musely jsme udělat alespoň pár fotek, takže cestě ven bychom se stejně nevyhnuly. Roky cestování vlakem mě naučily mít všechno s sebou, větrovku zejména, tak jsem si oblékla všechno oblečení, co jsem měla, ale bylo toho zatraceně málo - tričko, svetřík, větrovka, jediné kalhoty - ani dlouhé, ani krátké, a mokasíny. Kde by mě napadlo, že bude takovéhle psí počasí. Naštěstí venku nebylo zima, jen nevlídno - foukal vítr a hnal mlhu a chvílemi i déšť. Po pár fotkách a povinném kolečku po ochozu hotelu jsme se poněkud zplihlé vrátily zpátky na pokoj, abychom střídavě plánovaly, co a kde zítra nakoupíme a při tom sledovaly na internetu předpověď počasí. Přeci se musí vyjasnit, abychom si taky užily vyhlídku. Zatímco z kraje večera všechny ověřené meteorologické servery slibovaly krásné počasí už od časného rána, po večeři se jejich odhad posunul na dopoledne a co vám mám povídat, ráno bylo za okny totéž, co večer - mlha. Mimochodem večeře byla moc dobrá, sekaný lososový karbanátek vskutku solidních rozměrů s fazolkami a dětský kuřecí řízek s hranolkami s trochou růžového vína.
Ranní chmury způsobené mlhou válící se za okny jsme se pokusily rozptýlit snídaní. Švédský stůl nabízel všechno možné, včetně hruškovice, ale sebelepší snídaně sluníčko nevykouzlí. Nechtělo se nám čekat, jestli jedenáctá rozhodne. Mládenec v recepci nás ujistil, že dole u Ještědky bude svítit červená a že jistě nikoho nepotkáme a my vyrazily po té úzké silnici dolů. Samozřejmě, že v půli cesty jsme auto potkaly. Někdo ze zaměstnanců, nedbaje červené, která asi u Ještědky svítí neustále, spěchal do práce. Ale pak už jeden kruhák, druhý kruhák a Liberec zůstal za našimi zády. Celý předchozí večer jsme plánovaly, kterak nejlépe zvládnout trasu po jabloneckých obchodech, abychom přijely do Jablonce úplně jinudy. A pak se spolehněte na mapu. Taková drobnost nás ale nemohla rozhodit, začaly jsme tedy od konce a skončily na začátku.
Při hledání penzionu Půlměsíc jsme samým nadšením vjely na pěší zonu - když tam může taxík, tak my přeci taky :) Než jsme se ubytovaly, raději jsme přeparkovaly, pro případ, že bychom si daly šlofíčka. Ale s batůžkem plným pokladů se žádný šlofík nekonal, naopak se začal hlásit hlad, tak jsme pobraly pár kousků, o kterých jsme chtěly podumat, a vyrazily do města. Procházely jsme ulicemi, jednak abychom se pokochaly a jednak abychom objevily nějaké místo, které by od pohledu zvalo ke stolu. Nakonec jsme poobědvaly v restauraci Balada a než jsme dopily jejich báječnou malinovou limonádu, stihly jsme poztrácet i první korálky ;) Ale čekala nás ještě cesta do neznáma, Antik Smržovka se totiž přestěhoval do Nové Vsi nad Nisou. Kdo znáte Antik pana Klápště, dáte mi jistě za pravdu, že je pokaždé plný pokladů. Zatímco kamarádka se už viditelně nudila, já byla ještě pořád v tranzu, ale spokojené jsme byly nakonec obě.
Po ranních mlhách byla dávno veta, slunce svítilo ze všech sil a tak jsme se ještě jednou vyrazily pokochat Jabloncem, tentokrát zalitým podvečerním sluncem. Před večeří jsme si místo aperitivu daly dvojku lednického růžového a ještě jedno krátké korálkové muchlování, co kdyby nás právě teď napadlo něco unikátního. V Půlměsíci se nejen dobře spí, jak jsme zjistily později, ale také dobře jí. V záchvatu výčitek, že se moc nedržím svojí diety, jsem si dala grilovanou zeleninu s nivou, ale bez česnekové bagetky to jaksi nebylo ono. Výčitky jsem tedy zahnala do kouta a objednala bagetu. Sobotní cestu domů jsme si ještě zpestřily zastávkou v Železném Brodě, kde jsme v Lampglassu utratily poslední usyslené úspory. Kam pojedu na dovolenou, to se mě letos prosím neptejte ;)
P.S. Protože rychleji korálkuju než píšu, srpnové i zářijové korálkové příspěvky jsou z jabloneckých úlovků.
Žádné komentáře:
Okomentovat