Lodičky a večerní Karlštejn

Jediný prázdninový týden, kdy bylo opravdické léto, jsme se snažili náležitě využít a v doprovodu Vlašského ryzlinku převlečeného za Kofolu se vypravili na lodičky. Naše obvyklá trasa vede podle Žofína směrem k Jiráskovu mostu, pak doprava ke Smíchovskému zdymadlu a dál po směru hodinových ručiček kolem Střeleckého ostrova. Cestou pozorujeme kačeny, které usilovně shánějí něco k večeři, takže jim z vody koukají jen prdelky, nebo se už chystají na noc a s hlavou schovanou pod křídlem jsou usazené na opuštěných loďkách. 

Pokaždé, když se přiblížíme k Sovovým mlýnům, začnu plašit, že jsme moc blízko bójek a že nás jistě stáhne proud pod splav. Zatím k tomu nikdy nedošlo, ale vždycky z toho mám strach. Pod Smetanovým nábřežím se většinou zastavíme, necháme se pomalu unášet vodou a kocháme se vyhlídkou na Karlův most a Pražský hrad. Na bójky se nedívám, takže mi je úplně jedno, že se k nim už zase blížíme :) Cestou zpátky přemýšlím, proč se vlastně říká "jít na lodičky", když stačí jedna a navíc je to šlapadlo?

Kromě lodiček jsme stihli i výlet na Karlštějn. Protože jsme jeli pozdě, s návštěvou hradu jsme nepočítali, jen jsme si užili vyhlídku a městečko bez turistů.

Baletka

Podvinek/Pattern: Steffi Feldmann

Fluorit

Růžový ulexit

Ej, od Buchlova...

Povzbuzeni vítězstvím hradu Buchlov v anketě o nejoblíbenější památku, vyrazili jsme začátkem prázdnin na výlet Moravu. Buchlov se tyčí na kopci uprostřed Chřibských lesů na dohled Uherského Hradiště a ještě dnes je zřejmé, že byl ve středověku vystavěn jako obranná pevnost. I přesto, že se jej někteří majitelé snažili zmodernizovat, na impozantnosti mu to nijak neubralo.

Při prohlídce jsme si uvědomili, že i když renesance přinesla do našich končin mnoho nového, velká okna to rozhodně nebyla. Většina komnat vypadala ponuře, asi jako když se v pohádce zámek na znamení smutku oděl černým flórem. Ke strachu nebyl žádný důvod - výklad byl zajímavý, interiéry též, ale stačilo, aby se sluníčko schovalo za mraky a rázem bylo skličující šero. A což teprve, když průvodkyně v komnatě, kde byla vystavena opravdická egyptská mumie (připouštím, to bylo trochu skličující), začala vyprávět jednu z místních pověstí o Černé paní. Ta každou noc vylétá z temného výklenku, aby zkontrolovala hrad. Když se vrátí zpět, stoupá ke stropu, kde se promění v mlhu, aby pak pomalu klesala k zemi... Zraky všech přítomných byly upřené na strop v očekávání, co se z té mlhy vyklube... V tu chvíli zaduněl na podlaze obrovský svazek klíčů. Všichni do jednoho jsme zalapali po dechu, někteří vypadali, že je právě stihla srdeční zástava a z výrazu jiných nebylo zřejmé, jestli už mají plné gatě nebo se toho zatím jen obávají.

Pocuchané nervy jsme si pak uklidňovali na hradní věži, ze které byl opravdu nádherný výhled široko daleko - na Buchlovice v podhradí, k Velehradu, k Uherskému Hradišti i směrem k Napajedlům a Kroměříži, stejně jako po Chřibech.

Letní rychlovka

Kuňka

Ještě blíž než Lichnice, kde jsme byli nedávno, je Kunětická hora. Široko daleko je to největší kopec, na jehož úpatí se nachází spousta zajímavostí - ranč, malý zvěřinec nebo perníková chaloupka. Fakticky, nekecám. No uznejte, kde jinde by měla být perníková chaloupka, když ne v Pardubicích :)
Protože jsme se vypravili na výlet až odpoledne, do chaloupky jsme se už podívat nestihli, na předvádění dravců na hradním nádvoří jsme však dorazili právě včas.

Kromě několika rarohů, jako je třeba ten na obrázku nahoře, tu byly i sovy. Ty byly obzvlášť úžasné. Zajímavá byla i ukázka výcviku loveckých psů. Jenže psy už to trošku nebavilo, a tak bavili diváky hlavně tím, že skoro neposlouchali. Místo k noze očuchávali nejbližší sloupky zábradlí a po vzorových aportech naprosto nevzorově odbíhali čmuchat do dětských batůžků :)

Hrad, o jehož největší slávu se zasloužili páni z Pernštějna, je postupně opravovaná ruina. Z torza hradu, který stojí na sopečné vyvřelině a jehož část se zřítila do lomu, který na úbočí hory vznikl někdy na začátku minulého století, se postupně stalo celkem přívětivé místo s úžasnou vyhlídkou do všech světových stran.

Kromě vyhlídky toho na hradě zas až tolik k vidění není, sklepení s trochou archeologie, něco o historii mučení, několik komnat, které dříve zřejmě sloužily panstvu a samozřejmě věž. I když tu nenajdete skoro žádné vybavení, hrad působí impozantně. A na jaře, když kvetou třešňové aleje v podhradí, to tu vypadá dokonce i romanticky.

A protože tu jarní fotku nemám, dovolila jsem si alespoň švestičky z naší zahrádky :)

Mentolka

Lichnice

O minulé neděli bylo horko skoro na všechno, a tak jsme vzali mražené jahody a vyrazili za humna na výlet. Někdo má za humny draka, my Železné hory. Jednou z dominant jsou ruiny středověkého hradu Lichnice, které se tyčí nad Třemošnicí a odkud je krásný výhled široko daleko. Za ideálních podmínek je vidět třebas i Říp, my jsme to štěstí sice neměli, ale i tak to stálo za to.
Z hradu prý vedla podzemní chodba až na zámek v Žlebech. Ve sklepení pod faucimorem je k vidění několik málo metrů chodby, která je však dnes již zavalená, takže těžko hádat, kam vlastně vedla. Navíc tam byla tma tmoucí, takže z fotky nic nebylo. Jedna baterka stěží stačila, abychom viděli, kam jdeme. Ale byl tam úžasný chládek :)

Dívčí skok nad Lovětínskou roklí, kde se rytíři v plné zbroji snažili splnit přání spanilé, avšak kruté hradní paní Milady a otočit se třikráte s koněm. Všichni se snažili marně, z uhlazeného kamene se zřítili do rokle, kde bídně zahynuli. Až jednomu došla trpělivost, koníkovi nechal zasadit do podkov diamanty, díky čemuž úkol splnil, pak milé Miladě prostřelil šípem srdce a v nastalém zmatku zmizel...  Tolik místní pověst.

 

P.S. Jahody nezbyly :)

Fialová

Letošní rozkvetlé filokaktusy

Badyán

Pattern: Panita

V síle větru a vody

Do 31. 7. 2011 je v Květné zahradě v Kroměříži k vidění výstava větrných korouhviček umělců z celého světa ze sbírky francouzského sběratele Daniela Couturiera a vodních fontán českého umělce Františka Svátka. Korouhvičky jsou vystaveny na palouku u Pstružího rybníka, fontány v Rotundě.
Vodní fontány jsou pohyblivá dílka, přičemž k pohybu dochází díky neustálému přítoku vody - jsou tedy neustále v pohybu.  Naproti tomu korouhvičky jsou zcela závislé na větru, a tak při vhodném počasí může člověk kroužit kolem a hledat správný úhel pohledu, jak dlouho chce :)

Růžové esíčko